Bylo, nebylo... | Ep.1
Čas mě napsal v roce 1999 do starého domu k osamělým lesům, kde jsem prožil většinu svého dětství. Býval jsem bujarým klučinou s bohatým vnitřním světem, ve kterém jsem se tak rád ztrácel, jak se sluší k chlapci, jemuž do vínku přišlo umění a hluboké vizuální cítění. Denně jsem se až do noci toulával po okolí, stavěl bunkry v křovinách, bojoval jako mocný čaroděj proti silám temnoty, obdivoval stromy v jejíchž korunách nejednou nacházel bezpečí a všehomír. Býval jsem od přírody vysoce citlivé a zvídavé dítě s neobyčejnou schopností prožívat intenzivní emoce, ať už ty své či jiných lidí, zvířat i míst. Sbíral jsem bejlí, pátral po dracích, bozích a bohyních, povídal si s travinami, při svých toulkách skrze lesy zdravil pocestné srny, lišky a jako malý polobůžek okoušel formou umění vyjádřit povahu svého nitra a svůj neopakovatelný pohled na Svět. Byl jsem tichým pozorovatelem Bytí a měl jsem spousty idealistických představ o životě, velkých snů, ambicí, ale jak to tak většinou je, být člověkem civilizovaného světa znamená o bohatství ducha v dospívání nakonec přijít a stát se tak poslušným občanem, co dochází do zaměstnání, na nic se neptá, platí daně a neklade odpor.
Systém, ať už školství, zaměstnání či úřady se mi snažily vzít onu barevnou povahu mého nitra, která si už od útlého věku přála býti umělcem, jež líčí tiché, ale věčné písně lesů, všehomírnou povahu stromů, hlubinnou krásu hvězd, jinotajnou přítomnost draků, tajemné bouře emocí, jež se rodí jako zrcadlo prostředí svého hostitele. A nakonec se jim to povedlo. Přišel jsem o barvy svého nitra, z mé tváře se vytratil úsměv a srdcem mi prostoupila zloba vůči lidem, jejich městům a režimu, ve kterém jsem nucený žít. Dospěl jsem a společnost mi odcizila všechno, kým jsem býval a navždy si přál být. Nájem, daně, jídlo, oblečení, opravy na bytě, nároky zaměstnavatelů a povinnost poslušně sloužit cizím zájmům za pár korun na hodinu, sotva přežít z výplaty do výplaty, den co den, týdny, měsíce, roky, v očích mnohých ideálně pozbytek života.
Moje poslední pracovní pozice byly vodní dýmky v brněnském baru. Po třech letech oné práce se ze mě stal zcela jiný člověk. Takový, jakým jsem se nikdy nechtěl stát. Nenávistnou, zahořklou stvůrou, otrávenou vším a všema. K mé smůle se ze mě dokonce stal provozní a od toho momentu jsem už neměl na sebe vůbec žádný čas, ale především jsem i přes tento fakt stále neměl na nic peníze.
Rok 2024 byl pro mě pouze o zaměstnání. O cizím snu, o oboru, jež mě nezajímal a ba dokonce mi možná nenávratně zničil zdraví. A najednou jsem to přestával pomalu zvládat. Noční směny mi kompletně rozvrátily vnitřní biorytmus až jsem nakonec začal trpět vážnou poruchou spánku, insomnií. Často jsem nemohl usnout vůbec a musel tak fungovat dva dny beze spánku, jindy byly mým standardem maximálně čtyři až šest hodin spánku. Nekonečný chaos, lidi a jejich pitomost, potřeby, názory, na které se nikdo neptal, připomínky, otázky typu jak se mám, co nového, bezmezné tlachy o kolosálních a prázdných banalitách. Vracel jsem se ze směny ve tři, čtyři ráno, tři hodiny utěšoval svoji nervou soustavu, zkusil usnout, budík, rychle sprcha, rychle na směnu, rychle nachystat dýmky, rychle odběhat první objednávky, rychle, honem, tamto, tohle, běž tam, volá tě vrchní, máme tu reklamaci, středobod vesmíru si klade podmínky. Pak domů, spát, na směnu. Pak domů, spát, na směnu. Pak domů, spát, na směnu. O hlady, neb snídani jsem zaspal. V roztrhaných nevkusných hadrách, protože jsem měl sotva na jídlo, natož tak na oblečení. Každý den v naprostém zoufalství jak z toho ven.
Takový život jsem nikdy nechtěl a bylo těžké ho žít s tím vědomím, že mám na mnohem víc. Ale nakonec, kdy se můj zdravotní stav začal projevovat srdečními problémy a já začal mít o sebe skutečně velký strach a kdy jsem vnitřně cítil, že už zoufale potřebuji změnu a celou svojí bytostí jsem toužil se vrátit zpět k tomu, kým jsem kdysi býval a vždy chtěl být, řekl jsem "A ku$va DOST!!!" Podal jsem výpověď a rozhodl se, že si už novou práci hledat nebudu. Že se už na HPP nikdy ve svém životě nevrátím a že je načase žít pro sebe a své dávné sny. Být zase tím zvídavým klučinou, který miluje umění a nejvíc na světě ho naplňuje právě tohle, tvořit, malovat, psát, reflektovat tiché písně duše jako odvěký šepot tajuplné krásy Světa.
– — –
Už je to skoro měsíc, co jsem nezaměstnaný a pomalu se mi navrací život, sny a ono nadšení, jaké jsem už tak dlouho nepocítil. Dávám do toho všechno a pomalu směřuji k živobytí z pohodlí a bezpečí domova jako pixelový umělec, grafický designér, tvůrce fontů či čehokoli, co nakonec bude fungovat a přinese mi finanční úspěch. Není to ovšem jednoduché, nemít příjmy a riskovat, že když se to nepovede, tak skončím na ulici. Avšak já se bál vykročit směrem ke svému štěstí celý život, nechal se vláčet společností a žil sny cizích namísto těch svých. Už nikdy nic takového nedopustím a jsem připravený na sebe a své schopnosti vsadit úplně všechno, protože po tom všem je pro mě nepředstavitelné, že bych kdy měl znovu žít ten život, který jsem tak nenáviděl a který málem skončil skrze míru neštěstí, jaká mě svazovala. No a v poslední řadě, tentokrát, vůbec poprvé, nebudu brát zřetel na to, co si o tom myslí moje okolí. Já vím co chci a jdu si za tím!
Tohle je můj příběh, coby člověka, jež se snaží znovu najít sám sebe skrze vzpomínání na to, kým jsem jako dítě byl. V životě to je tak, že v jednom momentě už nemůžeme dál a právě tehdy je načase být znovu dětmi, protože tehdy jsme to s jistotou věděli a život nám tak dával smysl.
<--- Já plný bezstarostné radosti coby náctiletý ve slovenské řece Váh. Jedna z nejkrásnějších vzpomínek, jakou mám.
Kdo je N.?
Jmenuji se Lukáš Nox, v současnosti žiju v Brně. Jsem samouk pixelového umění a grafického designu se specializací na type a lettering.
Založil jsem tento blog bokem toho, na co se kariérně zaměřuji, abych měl místo, kde mohu vyprávět příběh svého života se vším, čím je. O cestách kolem Světa, o přírodě, lesích a mém pobytu v nich, o pocitech a vnitřních bouřích, názorech na některé problematiky, myšlenkách, které považuji za zajímavé a obohacující, jako motivaci pro ty, kteří se třeba cítí sami a hledají někoho sobě podobného. Píšu tento blog pro ty, kteří si rádi počtou náhled na život někoho jiného nebo kteří hledají inspiraci či řešení životních situací, které jsem si třeba taky prožil a skrze článek vám tak mohl nabídnout svojí verzi řešení. Pro všechny věčné snílky, milovníky přírody, umění, designu, poezie a příběhů, draků, pěkných fotografií a atmosféry zapomenutých míst, o kterých budu psát. Je to jako osobní deník, jen jeho sofistikovanější verze nabídnutá vám, čtenářům.
Určitě se o mě dozvíš víc v dalších článcích, či v sekci autor a pokud k tobě má slova promlouvají, budu rád, když se na onu nepředvídatelnou cestu životem vydáš se mnou.
Děkuji Ti, že jsi můj pilotní článek přečetl/a.
Moc si toho vážím a prozatím ti přeji nádherný týden, mnoho úspěchů a předevšim co nejvíce klidu a pokoje jenom najdeš.
ヽ(ᵔ ͜つᵔ)ﾉ .•
Ahoooj!
PS: Design blogu jsem si napsal sám a je možné, že jsem opomenul na nějaký detail nebo je písmo špatně čitelné. Kdyby něco nefungovalo, hoď mi zpětnou vazbu a já to vylepším. Děkuji!
Napsal: N. 🐉 alias Lukáš Nox
Zpětnou vazbu můžeš zanechat v sekci chat
nebo mi ji pošli mailem.
📩 Přihlas se k newsletteru a jednou měsíčně ti přijde souhrn nejnovějších článků.